Quam Singulari

Dekret "Quam Singulari"

O  VĚKU, JEHOŽ SE U DĚTÍ POŽADUJE K PRVNÍMU  SV. PŘIJÍMÁNÍ.

VYDANÝ NA ROZKAZ PAPEŽE PIA X. (BLAHÉ PAMĚTI)
KONGREGACÍ SVÁTOSTÍ
DNE 8. SRPNA 1910

Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.

***

ODPUSTKY PRO DEN PRVNÍHO SV. PŘIJÍMÁNÍ.

Dekretem z 12. července 1905 uděluje posv. Kongregace tyto odpustky:

1. Plnomocné a to: dítkám, které se před tím vyzpovídaly a na úmysl Svatého Otce se v den prvního sv. přijímání pomodlí; příbuzným jejich až do třetího stupně, kteří se slavnosti prvního sv. přijímání zúčastní, sv. svátosti přijmou a na úmysl Sv. Otce se pomodli.

2. Neplnomocné: 7 let a 7 quadragen všem věřícím, kteří aspoň se zkroušeným srdcem této slavnosti se zúčastní.

***

DÍL PRVÝ.

DEKRET

posv. kongregace de Sacramentis (1) ze dne 8. srpna 1910 (Quam singulari)
o tom, v jakém věku mají býti dítky k prvnímu sv. přijímání připouštěny.

***

Ježíš a dítky.

S jakou něžností Kristus Pán zde na zemi dítky miloval, dokazují zřetelně četná místa sv. evangelia. S nimi pobývati, do náručí je bráti, jim žehnati bylo jeho rozkoší. Nemile nesl, když je učedníci odmítali, a káral je za to důtklivými slovy: »Nechtež maličkých přijíti ke mně a nebraňte jim; nebo takových jest království nebeské.« (2) A jak velice cenil dětskou nevinnost a čistotu duše, ukázal s dostatek, když děcko k sobě přivolav, učedníkům děl: »Zajisté, pravím Vám, nebudete-li jako maličcí, nevejdete do království nebeského. Protož kdožkoli se poníží jako toto pachole, ten bude větší v království nebeském. - A kdo by přijal jedno takové pachole ve jménu mém, mne přijímá.« (3)

Starý zvyk v církvi podávati sv. přijímání ne­mluvňátkům.

Církev katolická majíc toto na paměti, hned od počátku trvání svého snažila se maličké s Kristem Pánem sblížiti svátostným přijímáním, kterýmž přisluhovala jim již jako nemluvňatům. Tak dálo se při křtu sv., jakž to téměř ve všech knihách obřadních až do XIII. století jest předepsáno; a ten zvyk leckde ještě déle se udržel; v církvi řecké a východní trvá dosavad. Aby se však předešlo nebezpečí, že by dítky, zvláště nemluvné, chléb svatý z úst vypustiti mohly, byla jim zpočátku Nejsvětější Svátost toliko pod způsobou vína podávána. Avšak netoliko při křtu, nýbrž i častěji potom chlebem posvátným byly dítky síleny. Tak v některých církvích dokonce bylo zvykem, že dítky přijímaly hned po duchovenstvu, jinde zase se jim podávaly částky, které zbyly po přijímání dospělých.

Koncil lateránský schválil přijímání dítek, když poněkud k užívání rozumu přišly.

Od tohoto zvyku bylo později v církvi latinské upuštěno, a dítky připouštěny byly k stolu Páně teprve potom, když poněkud k užívání rozumu přišly a jakousi vědomost o Nejsv. Svátosti si přivlastnily. Tento nový řád, dříve již na několika místních synodách přijatý, schválen byl slavně na všeobecném sněmu Lateránském IV., r. 1215, kterýž vydal známý článek 21., jímž se nařizuje svátostná zpověď a sv. přijímání věřícím, když byli k užívání rozumu dospěli. Článek ten zní: »Každý věřící, obého pohlaví, když byl k užívání rozumu dospěl, nechť se jednotlivě ze všech hříchů svých aspoň jednou v roce vlastnímu svému knězi vyzpovídá a uložené pokání, seč jest, vykoná a nejsv. Svátost Oltářní aspoň o velikonocích nábožně přijme, lečby na radu vlastního zpovědníka za vhodno uznal na čas sv. přijímání se zdržeti.«

Sněm Tridentský (4) nikterak nezavrhuje starý zvyk přisluhovati sv. přijímáním dítkám před užíváním rozumu, rozhodnutí lateránské potvrdil a klatbu vyřkl nad těmi, kdož by jinak smýšleli: »Kdož by popíral, že všichni věřící křesťané obojího pohlaví, když dospěli užívaní rozumu, povinni jsou podle nařízení církve svaté každoročně, aspoň o velikonocích k sv. přijímání přistoupiti, budiž z církve vyloučen.« (5)

Podle nařízení sněmu lateránského, které jest dosud v platnosti, jsou tudíž věřící křesťané, jakmile dospěli k užívání rozumu, povinni aspoň jednou do roka svátost pokání a Oltářní přijímati.

Mylné náhledy a zlozvyky vzhledem k tomu, jak určiti věk onen.

Avšak během času vyskytlo se nemálo mylných náhledů a politování hodných zlozvyků vzhledem k tomu, jak určiti věk onen, kdy dospívá kdo k rozumu nebo schopnosti rozeznávací nabývá. Někteří soudili, že jiného třeba věku k přijeti svátosti pokání, jiného k sv. přijímání. K svátosti pokání domnívali se, že dostačí věk, kdy člověk dobré od zlého rozeznávati dovede a tudíž hříchu jest schopen; k svátosti Oltářní však že vyžaduje se věk dospělejší, větší znalost víry a důkladnější příprava duševní. A tak podle různých místních zvyků a lidských názorů stalo se, že stanoven je k prvnímu sv. přijímání věk tu 10 neb 12, tu 14 neb ještě více let, kdežto hoši a dívky mladší zůstali ze sv. přijímání vyloučeni.

Takovýto zvyk, kterým byli věřící křesťané od stolu Páně zdržováni pod záminkou, že se takto brání zneuctění této vznešené Svátosti, stal se příčinou mnoha zla. Tak se totiž stávalo, že dětinná nevinnost, od objetí Krista oddalována, nebyla sílena pokrmem vniterného života; a toho následek byl také ten, že mládež nemajíc ochrany a vystavena jsouc tolika úkladům, ztrácela svoji čistotu a upadala ve hřích dříve, než poprvé sv. tajemství okusila. Třeba však první přijímání předcházelo důkladné poučení a pečlivá svátostná zpověď, což však všude se neděje, přece želeti jest vždy ztráty prvotní nevinnosti, kteréž byvšak bylo bývalo přijetím Svátosti Oltářní ve věku útlém možno zabrániti.

Neméně odsouzení hodný je zvyk na více místech zachovávaný, že se nelovoluje sv. zpověď dítkám, které dosud nebyly připuštěny ke Stolu Páně, anebo že se jim nedává rozhřešení. Tím se stává, že dítky upadnuvše v osidla těžkého hříchu, zůstávají v nich vězeti ku velikému nebezpečenství duše své delší dobu.

Nejhorším však na věci té jest, že se na některých místech nepodává dítkám, které ještě nebyly u sv. přijímání, velebná Svátost ani na smrtelném lůžku jako pokrm na cestu do věčnosti, a dítky tyto, když umřely, se pochovávají jako nemluvňata (more infantium) a tak oloupeny bývají o přímluvy a modlitby církevní.

Učení církve proti těmto omylným náhledům a zvykům.

Takové škody působí ti, kteří na obzvláštní přípravě k prvnímu sv. přijímání více než třeba trvajíce, snad ani nepováží, že taková úzkostlivost vznikla z bludu jansenistického, podle něhož Nejsv. Svátost jest odměnou, nikoliv však lékem proti lidské slabosti. Vskutku však opak soudil sněm tridentský, uče, že Svátost Oltářní je »protijed proti každodenním chybám a lék, který nás před těžkými hříchy chrání«; (6) na tuto nauku nedávno opět položila důraz sv. kongregace Koncilu usnesením ze dne 26. prosince 1905, kterým otevřela cestu ke každodennímu sv. přijímání všem dospělým i útlověkým, toliko dvě podmínky kladouc, posvěcující pravý šlechetný úmysl.

A věru, když ve starých dobách zbylé částečky svátostných způsob podávány byly i dítkám nemluvným, zdá se, že nestává ani spravedlivé příčiny, proč by se nyní na dětech, které žijí v nejšťastnějším stavu prvotní čistoty a nevinnosti a zázračného onoho pokrmu pro tolik nástrah a nebezpečí svého věku v nejvyšším stupni potřebují, obzvláštní příprava vyžadovati měla.

Pravá znalost věku „rozeznávání“

Vady, které jsme právě vytkli, z toho jest odvoditi, že ti, kdo jiný věk stanoví pro přijetí pokání a jiný pro sv. přijímání, ani s náležitou znalostí ani správně nevymezili, která vlastně léta jsou věkem rozeznavání (aetas discretionis). Vždyť přece jeden a týž věk pro obojí svátost vyžaduje sněm lateránský, ukládaje povinnost svaté zpovědi i sv. přijímání zároveň. A proto, jako věk žádoucí ke sv. zpovědi jest ten, kdy někdo dobré od zlého dovede rozeznati, čili věk, kdy k jakémusi užívání rozumu dospěl, právě tak čas k přijímání ten jest vhodný, kdy chléb svátostný může býti rozeznán od chleba obyčejného; tedy opět věk, kdy dítě k užívání rozumu dospělo.

Svědectví theologů.

Nejinak věci rozuměli nejpřednější vykladači a současníci sněmu lateránského. Z dějin církevních totiž je známo, že různé synody a rozhodnutí biskupů, již od století XII., brzy po sněmu lateránském, dítky sedmileté k prvnímu sv. přijímání pouštěly. Kromě toho máme svědectví nejvyššího věhlasu, Učitele Aquinského, u něhož čteme toto: »Jakmile dítky počínají jakési užívání rozumu míti (incipiunt aliqualem usum), takže uctivost k této Svátosti Oltářní chápati dovedou, může se jim tato Svátost podati.« (7)

Ledesma vykládá tuto větu takto: »Pravím za všeobecného souhlasu, že jest podati sv. přijímání všem, kdož mají užívání rozumu, a to hned, jakmile k onomu užívání dojdou, třeba dítě ještě dosti jasně nechápalo, co koná.« (8)

Totéž místo vysvětluje Vasquez těmito slovy: »Jakmile dítě jednou dospěje k tomuto užívání rozumu, ihned mocí zákona božského tak je vázáno, že je církev nemůže zúplna osvoboditi. (9) Stejně učil sv. Antonipus, píše: »Jakmile dítě lstivého jednání schopno jest, tudíž těžce hřešiti může, je vázáno zákonem o zpovědi a důsledně i  o přijímáni.« (10) - K témuž závěru dospívá i sněm tridentský. Připomínaje tudíž sezení XXI., c. 4: že »dítky nemající užívání rozumu, nejsou žádnou nutností vázány k přijímání Nejsv. Svátosti,« ten jediný pro to uvádí důvod, že nejsou schopny hříchu: »Nemohou totiž,« tak praví sněm, »milost dítek Božích, kterou obdržely, v tom věku ztratiti.« Z toho zjevno jest mínění sněmu církevního, že tehdy velí dítkám povinnost a potřeba přijímati, jakmile milost hříchem ztratiti mohou. S tím vším shodují se slova sněmu římského, jenž konán byl za Benedikta XIII. a učí, že povinnost přijímati velebnou Svátost počíná: »Jakmile hoši a dívky dospěly k letům rozeznávacím to jest k letům, kdy dovedou rozeznati tento pokrm svátostný, jenž není leč pravé tělo Ježíše Krista, od chleba obyčejného a světského a dovedou přistoupiti s ná1ežitou zbožností a uctivostí ke stolu Páně. « (11) Katechismus římský pak dí: »V jakém věku dítkám svatými tajemstvími přisluhovati se má, nedovede nikdo jiný lépe určiti než otec a kněz, jemuž se zpovídají. Jejich věcí jest zkoumati a zkoušeti, zda dítě má již nějaký pojem a touhu po velebné Svátosti. (12)

Názor Sv. Stolice.

Z tohoto všeho plyne, že věk rozeznávací pro přijetí Svátosti Oltářní jest ten, kdy dítě chléb posvátný od chleba obyčejného a tělesného rozeznávati dovede, takže jest s to k oltáři pobožně přistoupiti. Proto netřeba dokonalé znalosti na základě nauky víry sv.; dostačíť jakési pouhé základy, to jest jakési porozumění (aliqua cognitio), aniž třeba úplného užívání rozumu; dostačíť počátečné jakési užívání, to jest jakés takés užívání rozumu (aliqualis usus rationis). Aby tudíž odkládáno bylo se sv. přijímáním  na dlouho a vyžadovalo se k němu vyspělejšího věku, nelze nikterak schvalovati, a sv. Stolice to vícekráte již zavrhla. Tak na příklad blahé paměti papež Pius IX. listem kardinála Antonelliho k biskupům francouzským ze dne 12. března 1866­ rozhodně zavrhl zvyk, který se byl v některých diecesích rozmohl, odkládati sv. přijímání na po­zdější a to předem již stanovený věk. Taktéž posvátná kongregace Koncilu dne 15. března r.1851 opravila článek provinciálního sněmu rouenského, ve kterém se nedovolovalo dítkám před dvanáctým rokem k sv. přijímání přistoupiti. Nejinak si vedla posv. kongregace de disciplina Sacramentorum v záležitosti jedné štrassburské, dne 25. března 1910, v které se jednalo o tom, možno-li přiipustiti ke stolu Páně dítky dvanácti či čtrnáctileté; odpověd kongregace zněla: »Hoši i dívky buďtež k sv. přijímání připouštěni, když dospěli k létům rozeznávacím čili k užívání rozumu. «

Posvátná kongregace de disciplina Sacramentorum, všecko to zrale uváživši, aby se uvedené zlořády úplně odstranily, a dítky již od útlého věku k Ježíši Kristu přilnuly, Jeho život žily a ochranu našly proti nebezpečenstvím zkázy, proto uznala za dobré ve všeobecném shromáždění ze dne 15. července 1910 stanoviti toto pravidlo o prvním přijímání dítek, jež všude zachovati dlužno.

Povinnost sv. přijímání u věku „rozeznávání“.

Věk rozeznávání pro sv. zpověď i pro sv. přijímání jest ten, kdy dítě rozumně uvažovati počíná, to jest kolem sedmého roku, třeba i o něco dříve neb později. Tou dobou začíná zavazovati obojí přikázání o zpovědí i přijímání.

Netřeba důkladného vyučování nauky křesťanské.

K první zpovědi a k prvnímu přijímání netřeba plné a důkladné znalosti nauky křesťanské. Dítě však později jest povinno během času celé mu katechismu podle svých schopností postupně se doučiti.

Přiměřené a nutné poučení.

Znalost náboženství, jaká se na dětech vyžaduje, aby se přiměřeně k prvnímu přijímání připravily, pozůstává v tom, aby tajemství svaté víry každému ke spáse naprosto nutná svým duševním schopnostem přiměřeně pochopily, aby dále posvátný chléb rozeznaly od obyčejného chleba k pokrmu tělesnému sloužícího a s tou nábožností, jakou jejich věk s sebou přináší, ke stolu Páně přistupovaly.

Odpovědnost.

Povinnost plniti příkaz sv. zpovědi a přijímání, která dítě víže, spadá zvláště na ty, kdož o ně péči míti mají, tedy na rodiče, zpovědníka, učitele a faráře. Podle katechismu římského přísluší připustiti dítě k prvnímu přijímání otci neb jeho zástupcům a zpovědníkovi.

Slavnostní společné sv. přijímání.

Jednou neb více kráte do roka dejtež faráři ohlásiti a konati generální přijímání dítek, a připusťtež k němu nejen ty dítky, které tentokráte poprvé přijímají, nýbrž i jiné, které se souhlasem rodičů neb zpovědníka, jak výše podotčeno bylo, dříve k prvnímu sv. přijímání byly přistoupily. Obojím budiž před tím několik dní poučení a  přípravy věnováno.

Časté a denní sv. přijímání a povinnost o dalším poučení.

Těm, kdož péči o dítky mají, dbáti jest, aby tyto po prvním přijímání častěji, ano, možno-li i denně, jak si toho Kristus Pán i církev sv. přeje, ku Stolu Páně přistupovaly a aby to činily s takovou zbožností, jaké ve věku svém jsou schopny. Strážcové dítek mějtež dále na paměti velice závažnou povinnost svou, starati se o to, aby se dítky účastnily veřejného katechetického vyučování, a pokud by to nemožno bylo, jiným způsobem jejich náboženské vyučování nahraditi.

Sv. zpověď a rozhřešení.

Zvyk nepřipouštěti dítek ke zpovědi anebo rozhřešení jim nedávati, když již k rozumu dospěly, nelze naprosto schvalovati. Proto diecésní biskupové budou hleděti, aby vymizel nadobro, užívajíce za tím účelem třebas též i prostředků právních. ­

Zaopatřování, poslední pomazání a pohřeb.

Zavržení hodný je zlořád, dítkám, majícím již rozum, Nejsv. Svátosti Oltářní v nemoci jako pokrm na cestu do věčnosti nepodávati, aniž jim posledním pomazaním posloužiti a pochovávati je obřadem, jakým se pohřbívají nemluvňata (ritu parvulorum). Proti těm, kdo by od tohoto zvyku upustiti nechtěli, diecésní biskupové nechť přísně zakročí.

Schválení papežské.

Všecko to, co kardinálové posvátné tétokongregace ustanovili, sv. Otec Pius X. ve slyšení dne 7. měsíce srpna schválil a dekret tento vydati a prohlásiti přikázal. Jednotlivým pak biskupům nařídil, aby jmenovaný dekret nejen farářům a duchovenstvu oznámili, nýbrž též i lidu každoročně v době ohlašování velikonočního přikázání v mateřském jazyku přečítati dali.

Biskupové pak sami budou povinni vždy po pěti letech, spolu s ostatními záležitostmi svých diecésích, též zprávu o zachovávání tohoto rozhodnuti Svaté Stolice podati.

Jakékoliv jiné nařízení, tomuto odporující, pozbývá nadále platnosti.

Dáno v Římě, v domě jmenované kongregace, dne 8. Srpna 1910.

D. CARD. FERRATA, praefekt.

PH. GIUSTINI, sekretář.

***

Poznámky:

(1) Confer textum latinum A . E. Br. 1910, pag. 211 Ord. 1. č.-buděj. 1910, č. 34-36.
(2) Marc. X, 13, 14,16.
(3)Matth. XVIII. 3, 4, 5.
(4) Sess. XXI, de Communione, c. 4.
(5) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 8, can. 9.
(6) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 2.
(7) Summ, Theol., 3 part., q. 80, a. 9, ad 3.
(8) In S. Thom., 3 part., 80, a. 9, dub. 6.
(9) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(10) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(11) Istruzione per quei che debbono la prima volta ammettersi alla S. Communione. Append. XXX, p.11.
(12) P. II., De Sacr. Euchar., n. 63.