neděle 19. října 2014

Latinská mše má být „tolerována“, nic víc


Latinská mše má být „tolerována“, nic víc
 
Margaret C. Galitzinová
 „Papež ve Francii: 'Latinská mše, skutek tolerance.'“ To není můj titulek. To byl novinový titulek nedávného článku Johna L. Allena Jr., reportéra/komentátora z progresivistického National Catholic Reporter, který dokumentoval papežovu nedávnou čtyřdenní návštěvu Francie. Cituji jej, protože to podle mého názoru, celkem dobře shrnuje současný statut tradicionalistů po závažném rozhodnutí z roku 2007, které dalo širší povolení ke sloužení latinské mše.
Na cestě do Paříže papež 12. září 2008 odpověděl na čtyři otázky novinářů. Třetí byla tato: „Co řeknete těm, kteří se ve Francii obávají, že Motu Proprio Summorum Pontificum signalizuje krok zpět od velkých vnuknutí Druhého vatikánského koncilu? Jak byste je uklidnil?“ (1)
Benedikt odpověděl: „ Jejich strach je neopodstatněný, protože toto Motu Proprio je pouze skutkem tolerance s pastoračním zaměřením na ty lidi, kteří vyrostli s touto liturgií, milují ji, jsou jí blízcí a chtějí s touto liturgií žít. (Zdůraznění autorem článku.)
 
Motu Proprio? Pouhý skutek tolerance...
 
Podle Websterova slovníku může ve smyslu, jak bylo výše použito, tolerance být:
  1. Pochopení nebo shovívavost k přesvědčení nebo praktikám odlišným nebo protichůdným k mým vlastním;
  2. Přípustná odchylka od normy.
Buď jak buď, být „tolerován“ mi jen těžko připadá jako příčina pro vítězoslavná shromáždění. Možná proto byly konzervativní kruhy tak zticha ohledně této významné poznámky, která jasně ukazuje, že Benedikt XVI. je dalek od toho být hrdinou, který bojuje za zavedení tridentské mše všude. Pouze ji povolil, jak výslovně uvedl, s „pastoračním cílem“, což lze dobře přeložit takto: /učinil tak,/ aby uspokojil různé konzervativní a tradicionalistické skupiny a zavedl je do „společenství“ koncilové Církve.
Žádný protiklad mezi oběma liturgiemi?
A jak koncilová Církev s konzervativci dosáhne tohoto „společenství“ v tématu liturgie? Benedikt vysvětluje: „Ještě k těmto lidem: mít lásku a toleranci nechat je žít s touto liturgií se mi zdá jako normální požadavek víry a pastorační starosti každého biskupa Církve. Neexistuje žádný protiklad mezi liturgií obnovenou Druhým vatikánským koncilem a liturgií slavenou podle starého ritu.
Poselství je celkem jasné. Konzervativní a tradicionalističtí katolíci musí uznat, že neexistuje žádný protiklad mezi tridentskou mší a novou mší, aby byli přijati do společenství s progresivistickým Římem.
Benedikt vysvětlil, že osvícení konciloví Otcové „měli představu přirozeného vývoje liturgie během celého tohoto století, protože liturgie je živoucí skutečnost, která se vyvíjí, ale ve svém vývoji si ponechává svou identitu. Existují tedy různé akcenty, nicméně zůstává základní identita, která vylučuje rozpor, protiklad mezi obnovenou liturgií a předešlou liturgií.“
 
(Nahoře) Novus Ordo mše sloužená u stolu připomíná protestantský obřad ve zřejmém protikladu k posvátnosti tridentské mše u oltáře (dole).
 
To je přesně ten bod, který by ti, kdo odporují změnám v liturgii, rádi veřejně diskutovali s Vatikánem: jak rozpor, tak protiklad mezi tzv. „obnovenou“ liturgií a tridentskou mší skutečně existuje. Tvrdíme, že jde nejen o desakralizaci, ale také o velmi vážné věroučné změny, které byly v tomto aktu bohoslužby učiněny.
Teď nám tvrdí, že kostky jsou vrženy, že nemůže být žádná debata. Konzervativci a tradicionalisté mohou mít příležitostnou tridentskou mši, ale musí odložit stranou všechny své věroučné námitky vůči nové liturgii, jež byla sepsaná komisí, která zahrnovala šest protestantů a předsedal ji ultraprogresivista P. Anibale Bugnini. Konzervativci a tradicionalisté musí zapomenout na odstranění posvátného charakteru mše, jejího protestantského zdůrazňování připomínky Poslední večeře, spolu s mnoha dalšími kontroverzními body.Tyto a další věroučné problémy jsou pečlivě a uctivě představeny v deklaraci odporu We Resist You to the Face.
To, co my katolíci, kteří jsme si zvolili pozici odporu, chceme, je víc než „skutek tolerance“. Rádi bychom viděli veřejnou diskuzi – dialog, chcete-li – s Vatikánem ohledně vážných témat rozporů a protikladů, které vidíme v pokoncilních iniciativách, což zahrnuje i liturgickou reformu. Pokud by papež a Vatikán měli nefalšovanou „pastorační starost“ a opravdu je zajímala pravda, vstoupili by do veřejné debaty a přímo by odpovídali na tyto pochybnosti věřících. Ale místo toho „pastorační starost“ pro papeže a Vatikán znamená povolit mši jako „skutek tolerance“, aby je umlčel.
Zdvořilé žádosti o diskuzi se přehlížely nebo byly ignorovány. Vypadá to, že Benedikt sleduje stejnou politiku odmítání jakékoliv diskuze o tématu. Povolení sloužit tridentskou mši, často vítané jako první krok velkého návratu k minulosti, končí jako pouhý manévr k utišení nemístné opozice. Nic než další progresivistický trik ke zmatení katolíků s dobrými úmysly. Na mysli mi vytane francouzské přísloví: „Čím víc se věci mění, tím víc jsou stejné“ (plus cela change, plus c'est la meme chose).
Smíšená mše
V tomto krátkém tiskovém prohlášení na palubě papežského letadla také Benedikt objasnil, že stoupenci tridentské mše musí akceptovat progresivistické změny nové mše. Jasně prohlásil:
„Věřím, že existuje pro obě strany příležitost obohatit se navzájem. Na jednu stranu přátelé staré liturgie mohou a musí znát nové světce, nové preface liturgie atd... Na druhou stranu, nová liturgie klade větší důraz na společnou účast, ale není pouhým shromážděním jistého společenství, ale vždy spíše počinem univerzální Církve ve společenství se všemi věřícími všech časů, počin bohoslužby. V tomto smyslu se mi zdá, že existuje vzájemné obohacení a je jasné, že obnovená liturgie je obvyklou liturgií naší doby.“
V minulém roce bylo hodně zmatení ohledně toho, kolik z nové mše bude muset být přijato tridentským ritem. Četli jsme, že nový lekcionář může být zaveden do tridentské mše, že čtení budou moci být v národním jazyce, že dodržování zasvěcených svátků dle Novus Ordo může být zavedeno do starého kalendáře, nebo že v latině bude povinná recitovaná mše svatá.
 
Bude přicházející smíšená mše vypadat jako tato anglikánská bohoslužba?
Při této cestě Benedikt jasně poukázal na směr do budoucna: „Přátelé staré liturgie mohou a musí znát nové světce, nové preface liturgie atd...“ „Na druhou stranu,“ pokračoval, musí být tradicionalisté otevření „většímu důrazu na společnou účast“.
To první asi znamená, že tradicionalisté brzy budou muset při svých mších vzývat blahoslaveného Jana XXIII., blahoslaveného Rosminiho, blahoslavenou Matku Terezu a blahoslaveného Newmana. A co znamená „větší důraz na společnou účast“, když ne jisté úpravy, jako je recitovaná mše, držení se za ruce při (latinském) zpěvu modlitby Otče náš, laiky čtoucí epištoly a tak dále?
Papež Ratzinger uzavřel svou odpověď silným prohlášením: Ačkoliv je tridentská mše tolerována, přesto je velmi „jasné, že obnovená liturgie je obvyklou liturgií naší doby“.
Nevěřím, že až tak mnoho Novus Ordo mší bude dotčeno tímto „obohacujícím procesem“, ale zdá se mi jisté, že tridentská mše bude nucena k postupným úpravám, pokud by tradicionalisté souhlasili s putováním po cestě ke smíšené mši.
***
(1) Citace z interview Benedikta XVI. na palubě papežského letadla, 12. září 2008.
Překlad: D. Grof