Je obvyklé, že
shledáváme, jak se konzervativci pokouší vysvětlit II. vatikánský koncil jako
pokračování předešlého učitelského úřadu Církve. Odmítají naslouchat
jakémukoliv vysvětlení od tradicionalistů, kteří tvrdí opak.
Konzervativci si myslí,
že tradicionalisté nejsou objektivní. Tradicionalismu podle nich interpretuje
vše, co se stane v katolické Církvi, v pesimistickém světle.
Zde předkládáme dokument
sepsaný Hansem Küngem, ukazující, že II. vatikánský koncil byl ovocem dlouhého
a zpola utajeného díla, které usiluje o změnu celé Církve. Tento proud myšlenek
byl „uspán“ na desetiletí a vrátil se znovu na světlo po protimodernistickém a
protiprogresivistickém pronásledování. Triumfoval, když usadil Angela
Roncalliho na papežský trůn jako papeže Jana XXIII.
Doufáme, že tento
dokument otevře oči pro realitu některým konzervativcům.
Zde je faksimilie obalu
knihy, níže fotokopie portugalského textu a překlad.
„Pokud jde o II.
vatikánský koncil, jak bychom bývali mohli dosáhnout tohoto obratu ... pokud by
neexistovala dlouhá příprava před koncilem, určitý zimní spánek? Jan XXIII.,
charismatický na Stolci Petrově, byl jiskrou nové pravdy v Církvi. Jak by mohl
spustit tento proces, kdyby dávno před koncilem neexistovali lidé – jak známí,
tak anonymní – kteří nashromáždili materiál, který způsobil, že se z jiskry
stal plamen? ...“
„Máme všechny důvody
poklonit se s respektem a vděčností křesťanské oddanosti těchto tichých hrdinů
boje za obnovenou pravdu. ... Trpěli překrouceními a mylnými postoji, které
byly ve vyjádření evangelia, nauce, liturgii, pastorační práci, církevním řádu,
asketismu a ve vztazích k jiným křesťanům a světu, ale nevzdali se. Pokračovali
ve své práci, jak jen nejlépe uměli, přestože byli podezříváni, brzděni v
práci, diskreditováni, označováni za heretiky, pronásledováni a vyháněni
spolubratry, pastýři a teology Církve! Byli vyčleňováni jako nebezpeční
extremisté, ultraradikálové, heretici, revolucionáři, přesto vždy postoupili
tak daleko, jak jim bylo dovoleno, a někdy dokonce i dál. ...“
„Mnohdy – někdy po
desetiletích, jindy až po smrti – se jim projevilo gesto vděčnosti; někteří
byli rehabilitováni teprve II. vatikánským koncilem ...“
„To, co hrstka začala
skromně a nevýznamně, a to co pomalu uspělo s velkým úsilím získat kontrolu, se
nyní rozvinulo a zmnožilo mnohonásobně: při obnově teologie, liturgie a života
Církve obecně. ...“
„Bylo prokázáno, že tito
zvěstovatelé nové pravdy nebyli lidmi na okraji, osamělými outsidery, ale spíše
oddílem přední linie armády, která, ač nepochybně pomalá, byla předurčena
postoupit vpřed. Pokud jde o tuto armádu, někteří oficiální představitelé
teologie a vedení Církve se ukázali ve skutečnosti zadní hlídkou.“
(Veracidade - O
Futuro da Igreja, Sao Paulo: Herder, 1969, str. 161-162).
