Ctihodným bratřím patriarchům, primatům, arcibiskupům,
biskupům a jiným řádovým představeným diecesí,
jižto s apoštolskou Stolicí žijí v míru a jednotě
biskupům a jiným řádovým představeným diecesí,
jižto s apoštolskou Stolicí žijí v míru a jednotě
PAPEŽ LEV XIII.
Ctihodní bratří!
Pozdrav a apoštolské požehnání!
Veledůležité rozpravy o otázce národohospodářské, jež
v nejednom národě už po nějaký čas svorností mysli viklají, množí se co den a
dějí se takovým roznícením, že i lidé moudřejší právem mínění svého o nich
nevyslovují a s úzkostí je sledují. Napřed je vzbudily jisté bludné zásady na
poli filosofickém a v životě velmi rozšířené. Potom přiostřily spor novověké
vynálezy v průmyslu, rychlý dovoz a všeho druhu stroje, kterými se práce ubírá
a zisk množí. Konečně zlomyslným návodem lidí rozbrojných mezi boháči a chudáky
způsobena roztržka a věci tak daleko dospěly, že se zdá, jakoby státy častěji
bouřemi zmítané i velkými pohromami měly býti postiženy.
My ovšem sotva nastoupivše úřad papežský, dobře jsme
postřehli, jaké nebezpečenství občanské společnosti odtud hrozí, a pokládali
jsme za svou povinnost, veřejně upozorniti katolíky, jaký blud se skrývá v
naukách socialismu a jaká záhuba odtud hrozí netoliko blahobytu hmotnému, nýbrž
i ušlechtilosti mravův a náboženství. K tomu směřoval okružní list „Quod
apostolici muneris“, který jsme dne 28. prosince 1878 vydali. Když však
nebezpečenství den co den rostlo na větší a větší škodu soukromou i obecnou,
opět jsme a to tím usilovněji pospíšili ku pomoci. V listě „Rerum novarum“ ze
dne 15. května 1891 zevrubně jsme pojednali o právech a povinnostech, kterými
by se měly navzájem dohodnouti dvě třídy lidí, i ti, kteří prostředky
poskytují, a ti, kteří práci konají; a zároveň jsme podle evangelia poukázali
na prostředky, které se nám k ochraně spravedlnosti a náboženství a na urovnání
všeho sporu mezi stavy společnosti zdály býti především užitečny.
A v naději své jsme se s pomocí Boží nezklamali. Neboť
i nekatolíci, nemohouce odolati moci pravdy, vyznali, že církev o všecky stavy
společnosti pečuje a především o ty, kteří v bídě jsou postaveni. A katolíci
dosti hojného ovoce naklidili z našeho poučení. Neboť z něho netoliko popudu
čerpali a síly, aby v dobrých podnicích pokračovali, nýbrž brali sobě z něho i
žádoucí světlo, v jehožto lesku by bezpečněji a šťastněji konali tohoto druhu studia,
takže různost mínění jejich dílem se odstranila, dílem zmírnila a utichla. Ale
i co do veřejné činnosti toho se dosáhlo, že ve prospěch tříd nemajetných
zvláště tam, kde nejvíce byly sklíčeny, vytrvalým úsilím nejedno nové
opatření bylo učiněno neb užitečněji zařízeno. Toho druhu jsou:
poptávárny na poučení lidí nevědomých, rolnické záložny; vzájemně podporovací
spolky a úrazové pojišťovny, dělnické spolky a jiná podobná sdružení a
zařízení.
Tak tedy vedením církve nastalo mezi katolíky společné
úsilí a jednotná péče o ústavy na ochranu lidu, sklíčeného tak často tu
nástrahami a nebezpečenstvím, tu bídou a trápením. Tato péče o blahobyt lidu na
počátku neměla svého zvláštního jména; název „křesťanský socialismus“ od
některých zavedený a jiné od něho odvozené právem zašly. Potom ji jiní právem
nazývali „křesťanská činnost lidová“. Někde se říká těm, kteří se touto věcí
zabývají, „křesťanští sociálové“; jinde se opět věc nazývá „křesťanská
demokracie“ a přívrženci její „křesťanští demokrati“ na rozdíl od „sociální
demokracie“, o kterou usilují socialisté. Ale ze dvou posledních způsobů
pojmenování věci této, ne-li tak první „křesťanští sociálové“, jistě druhý,
„křesťanská demokracie“ totiž, většině dobrých lidí se nezamlouvá, protože jest
jaksi obojetný a nebezpečný. Toho názvu se bojí zvíce než jedné příčiny: aby se
totiž pod jeho rouškou nepodporovala lidovláda nebo nad ostatní způsoby vlády
nestavěla; aby se nezdálo, že se vliv křesťanského náboženství, jakoby s
pominutím ostatních stavů, na prospěch lidu súžuje; a konečně, aby se pod
nalíčeným jménem neskrývala snaha, svrhnouti všelikou zákonitou vrchnost jak
světskou tak duchovní. Poněvadž pak o této věci napořád už přílišné a někdy
prudké bývají hádky, káže nám vědomí naší povinnosti, abychom sporu míru
položili, vytknouce, jak katolíci o této věci mají smýšleti; mimo to hodláme
dáti některé předpisy, jak by se činnost katolíků rozhojnila a tím
blahodárnější stala pro společnost.
Naprosto nemůže zůstati nejisto, co chce „sociální
demokracie“ a co chtíti musí demokracie „křesťanská“. Sociální demokracie, byť
i všichni přívrženci její do stejných krajností nezabíhali, mnohými v takovou
převrácenost bývá poháněna, že nadlidské věci za nic nepokládá, toliko po
blahobytu těla a statcích pozemských se shání a míti je a požívati jich za
blaženost člověka vydává. Státem vládnouti prý má lid, aby se zrušením tříd
společenských a rovností občanů postoupilo k rovnosti statků jejich; proto prý
jest právo majetkové zrušiti a všechny soukromé statky pozemské, by i prostředky
životní mají býti společny. Avšak demokracie křesťanská, protože se jmenuje
křesťanská, takořka už svým základem na zásadách od svaté víry ustanovených
musí spočívati, tak pečujíc o blaho nejnižších, aby duše pro věčnost stvořené
náležitě zdokonalovala. Proto nebudiž jí nad spravedlnost nic světějšího;
právo, nabývati majetku a majetek držeti, ať zachovává bez porušení; různost
stavů, které přec jsou vlastní státu dobře spořádaného, ať hájí; konečně v
lidské společnosti ať zavádí takové spolužití a takové zřízení, jaké v ní
vštípil Bůh. Z toho patrno, že „sociální demokracie“ s „křesťanskou“ nemá nic
společného; neboť se liší navzájem tak, jako příslušnost k socialismu od
vyznání křesťanského zákona.
Nebudiž tedy dovoleno názvu demokracie křesťanská obraceti
na záležitosti politické. Třeba totiž „demokracie“ podle významu jména a mluvy
filosofů znamenala lidovládu, přece pro nás, svrhnuvši politický význam,
neznamenejž nic jiného, leč dobročinnou práci křesťanskou pro blaho lidu. Neboť
přikázání přírody a evangelia, protože ve všech případech života lidského
platnými zůstávají, nikterak nemohou záviseti na některém způsobu vlády státní,
nýbrž musí se ke každému hoditi, ač, není-li mravnosti a spravedlnosti na
odpor. Jsou tedy a zůstanou daleka stranickosti a různých událostí, takže
občané při každé ústavě státní mohou a musejí stejně zachovávati přikázání,
která Boha nade všecko a bližního jako sebe přikazují milovati. Tou zásadou
církev vždy se spravovala, podle ní papežové římští se státy vždy jednali, ať
měly druh vlády jakýkoliv. Když tomu tak jest, nemohou katolíci ani smýšlením,
ani činností svou pro blaho nemajetného lidu jednomu způsobu vlády přednost
dávati před druhým a zaváděti jej.
Podobně třeba odraziti jinou výtku proti křesťanské
demokracii, že totiž pečuje o blahobyt nižších tříd, až patrně vyšších pomíjí,
které přece neméně přispívají ku zachování a zdokonalení společnosti. Tomu
zajisté brání shora zmíněný křesťanský zákon lásky. Tento zákon má otevřené
náručí pro všechny lidi všech tříd, jakožto údy jedné a téže rodiny,
jedním Otcem nejdobrotivějším zplozené a Vykupitelem vykoupené a ke stejnému
dědictví věčnému povolané. Tomu zajisté učí a k tomu napomíná apoštol slovy:
„Jedno tělo a jeden duch, jakož povoláni jste v jedné naději povolání svého.
Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade
všecko a skrze všecko a ve všech nás.“ (Eph. IV., 4-6.) A proto podle přirozené
spojitosti lidu s ostatními třídami, kterou křesťanské bratrství přitužuje,
všeliká píle, která se věnuje na podporu lidu i na třídy vyšší, zajisté působí,
a to tím více proto, že ke zdaru věci docela slušno a potřebno jest i jejich
spolupůsobení, jak níže ukážeme.
Rovněž daleko budiž podkládati názvu „křesťanská
demokracie“ úmysl, odhoditi veškeru poslušnost a opovrhovati řádnou vrchností.
Úctu ku představeným všech stupňův a poslušnost k jejich rozkazům spravedlivým
káže stejně zákon přirozený i křesťanský. A aby tato úcta a poslušnost byla
člověka a křesťana důstojna, ze srdce a z vědomí povinnosti ji třeba
prokazovati, čili „pro svědomí“, jak nás sám apoštol napomenul slovy: „Každá
duše mocnostem vyšším poddána buď.“ (Řím. XIII., I, 5); Příčí se však naprosto
křesťanské víře, aby se kdo zdráhal poddati se tě a poslouchati těch, kteří v
církvi pravomocí jiné předcházejí, především biskupů, které bez újmy nejvyšší
moci papeže římského nade všemi „Duch svatý ustanovil, aby spravovali církev
Boží, kteréž dobyl svou krví.' (Act. XX., 28.) Neboť kdo jinak smýšlí a jedná,
dává na jevo, že zapomněl na nejzávažnější přikázání apoštolovo: „Poslušni
buďte správců svých a buďte jim poddáni; oniť zajisté bdějí jako ti, již mají
počet vydati za duše vaše.“ (Hebr. XIII., I7.) Na tom přemnoho záleží, aby
všichni věřící tato slova sobě hluboko v srdce vštípili a ve všech okolnostech
svého života je prováděli, a sluhové Boži aby co nejbedlivěji o nich uvažovali
a netoliko povzbuzováním, nýbrž především příkladem ostatních o nich
přesvědčovati neustávali.
Uvedše sobě tyto pravdy o věcech, které jsme dříve
při1ežitostně zevrubněji vysvětlili, na paměť, doufáme, že zapuzena bude
všeliká neshoda o jméně „křesťanská demokracie“ a všeliké tušení nějakého
nebezpečenství z věci jménem tímto označené. A doufáme to právem. Neboť,
pomineme-li mínění některých lidí o smyslu a významu takové demokracie
křesťanské, která buď přehánějí nebo nejsou bludu prosta, zajisté ani jeden
člověk nebude kárati snahy, jež podle zákona přirozeného a božského k tomu
jediné směřuje, by ti, kdož prací rukou svých nebo řemeslem se živí, ve
snesitelné postavení byli uvedeni a ponenáhlu nabyli tolik, aby se mohli sami o
sebe postarati a doma i veřejně povinnosti ctnostného a nábožného života
svobodně konati; aby cítili,že nejsou zvířata, nýbrž lidé, ne pohané, nýbrž
křesťané, a tak snadněji a pilněji onoho posledního dobra vyhledávali,
pro které jsme stvořeni a jehožto jediného jest potřebí. To jest účelem, to
dílem lidí, kteří by rádi podle ducha křesťanského i lidu vhodně pomohli i jej
od moru socialismu neporušeným zachovali.
Tuto zmínku o povinnostech mravních a náboženských
úmyslně jsme učinili. Neboť někteří míní a mínění to do lidu proniká, že tak
zv. „otázka sociální“ je toliko hospodářská, kdežto svatá pravda je, že je
mravní především a náboženská a proto že jest ji řešiti hlavně podle zákona
mravního a sv. náboženství. Zdvojnásobte dělníku mzdu, zkraťte mu dobu
pracovní, postarejte se mu o laciné živobytí, jestliže však bude dělník
poslouchati nauky, jaké slýchá, a bude se říditi příklady, které jej svádějí k
odvrhnutí úcty k Bohu a ke zkáze mravů: nezbytně práce i majetek jeho poklesne.
Z denní zkušenosti známo, že v tísni a bídě žije většina dělníků, kteří, třeba
měli kratší dobu pracovní a větší mzdu, přece ve zkažených mravech a bez kázně
náboženské žijí. Odejmi duchu smýšlení, které vštěpuje a pěstí křesťanskou
moudrost, odejmi opatrnost, skromnost, šetrnost, trpělivost a ostatní přirozené
dobré vlastnosti: po blahobytu, třeba jsi o něj mnoho usiloval, marně se
pachtíš. Toto právě je příčina, proč jsme, povzbuzujíce katolíkův, aby zakládali
spolky ku povznesení blahobytu lidového a jiné potřebné ústavy, nikdy
neopomíjeli připomenouti, aby tak činili v duchu náboženství a s jeho podporou'
a jeho vedením.
A zdá se, že právě proto sluší více chváliti tuto
pečlivou náklonnost katolíků k lidu prostému, že se rozvíjí na témž poli, na
kterém účinná láska pod blahodárným vlivem církve, přiměřeně ku potřebám
časovým, vždy šťastně působila. A tento zákon vzájemné lásky, jímžto zákon
spravedlnosti se zdokonaluje, káže nám netoliko, abychom každému, což jeho
jest, dávali a u vykonávání práv jeho mu nebránili, nýbrž také, bychom si
navzájem lásku prokazovali „ne slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou“ (I.
Jan III., 18.) pamětlivi jsouce slov, která Kristus přelaskavě ke svým pronesl,
řka: „Přikázání nové dávám vám: abyste se milovali vespolek, jakož jsem miloval
vás, abyste se i vy milovali vespolek. Potom zajisté poznají všichni, že jste
učedníci moji, budete-li míti lásku jedni ke druhým.“ (Jan 13, 34 - 35.) Taková
blahovolnost, třeba měla především pečovati o statky duševní nepomíjitelné,
nesmí nikterak pomíjeti statků, které k živobytí jsou potřebny a prospěšny. Tu
pak pamětihodno jest, že Kristus na otázku učedníků Janových: „Ty-li jsi ten,
jenž přijíti má, či jiného čekati máme?“ úkol svůj mezi lidem právě touto
láskou k bližnímu doličuje, připomínaje slova Isaiášova: „Slepí vidí, kulhaví
chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se
evangelium zvěstuje.“ (Mat. II, 5.) A mluvě o posledním soudu a odměnách i trestech
jeho, vyznal, že zvláštní měrou bude dbáti toho, jakou lásku sobě lidé
prokazovali. Ve kteréžto řeči Páně jest právě podivuhodno, kterak mlčením
pomíjeje stránky milosrdenství duchovní, připomíná toliko skutky milosrdenství
tělesné, jakoby jemu byly prokázány řka: „Nebo jsem lačněl, a dali jste mi
jísti; žíznil jsem a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijali jste mne;
nah jsem byl, a přioděli jste mne; nemocen, a navštívili jste mne; v žaláři
jsem byl, a přišli jste ke mně." (Mat. 25, 35-36.)
K těmto naukám, kterak by láska na obě strany ku
prospěchu duše i těla prokazována býti měla, Kristus přidal příklady své, jak
každý ví, svrchovaně výtečné. V této příčině zajisté přesladký jest hlas, vyšlý
ze srdce otcovského: „Líto mi zástupů,“ (Marek 8, 2.) a stejná s ním ochota,
pomoci třeba zázračně, o nížto mluví chvalořeč: „Chodil dobře čině a uzdravuje
všechny poražené od ďábla.“ (Sk. ap. 10, 38.) Podané Kristem umění lásky předně
apoštolové svatě a neúmorně pěstovali; po nich vyznavači víry křesťanské
vynalezli hojnost rozmanitých ústavů na zmírnění lidské bídy všeho druhu. Tyto
ústavy, stálým vzrůstem povznášené, jsou vlastní a slavnou ozdobou křesťanství
a vzdělanosti křesťanstvím zjednané, takže lidé rozvážní se mu nemohou dosti
nadiviti hlavně proto, že tak je přirozeno, aby každý hledal prospěchu svého a
cizího pomíjel.
Z toho počtu dobrých skutků nesmí se vyjímati ani
udělování almužny, na niž se vztahují slova: „Co zbývá, dávejte almužnu.“ (Luk.
II, 41.) Socialisté totiž almužnu kárají a rádi by ji odstranili, jakoby
křivdila důstojnosti člověku vrozené. Avšak když se almužna uděluje podle
evangelia (Mat. 6, 2-4.) a způsobu křesťanského, ani nehoví pýše těch, kteříž
ji udělují, ani nezahanbuje těch, kdož ji přijímají. Netoliko že člověka nehanobí,
nýbrž spíše utužuje svazky společnosti lidské, jelikož vzájemnost
povinností mezi lidmi podporuje. Neboť žádný člověk není tak bohatý, že by
někoho nepotřeboval; žádný není tak nuzný, že by nemohl jinému v něčem
přispěti: přirozeno jest, že člověk člověka i s důvěrou o pomoc žádá i
dobrotivě ji prokazuje. Tak zajisté spravedlivost a láska, jsouce k sobě
připoutány rovným a mírným právem Kristovým, společnost lidskou podivuhodně
drží pohromadě a každého člena jejího prozřetelně řídí k jeho vlastnímu i obecnému
blahobytu.
Že pak nuznému lidu netoliko občasnými podporami se
přispívá, nýbrž i stálým nějakým opatřením, to rovněž lásce ke chvále jest;
neboť tak bude nuzným pomáhati jistěji a stáleji. A proto tím chvalitebnější
jest ochota, řemeslníky a dělníky tak přivykati spořivosti a opatrnosti, aby se
časem aspoň částečně o sebe starali. Takové počínání netoliko zvelebuje
povinnosti bohatých k chudým, nýbrž i prostý lid zušlechťuje; neboť povzbuzujíc
ho, by sobě své postavení zlepšil, vzdaluje ho nebezpečenství a zdržuje od
nemírných vášní a ke skutkům ctnostným pobádá. Když tedy je tak užitečno a době
přiměřeno, slušno zajisté, aby čilá a prozíravá láska lidí dobrých o závod ji
pěstila.
To tedy pevně stůj, že tato snaha katolíků, ulehčiti a
zvelebiti postavení lidu, úplně se srovnává s duchem církve a co nejlépe se
snáší s nepřetržitými jejími příklady. Zdali však prostředky k tomu účelu
vedoucí nazýváte „křesťanská činnost lidová“ nebo „křesťanská demokracie“, na
tom pramálo záleží, když jenom se naučení námi dané s náležitou poslušností
zachovává. Záleží však velmi mnoho na tom, aby ve věci tak důležité všichni
katolíci jedné byli mysli a jedné vůle a jednotně pracovali. Neméně na tom
záleží, aby se činnost tato co do počtu i spolupracovníkův i prostředků rozhojňovala
a šířila. Získati pak jest především blahodárné spolupůsobení těch, kteří
postavením, majetkem a vzdělaností ducha i srdce jaksi větší vážnosti ve
společnosti nabyli. Nebudou-li tito spolupůsobiti, sotva co bude lze provésti,
co by přineslo žádoucí prospěch v životě lidu prostého. Ku prospěchu tomu
zajisté tím jistější a kratší cesta se otevře, čím usilovněji vynikající občané
budou spolupůsobiti. Těmto bychom však rádi dali na uváženou, že pro ně není
lhostejno, pečovati o postavení slabých anebo zanedbávati ho, nýbrž že péče o
ně je přísná jejich povinnost. Neboť každý občan není v obci toliko pro svůj
prospěch, nýbrž i pro blaho obecné, takže to, čeho jedni pro společné dobro z
části činiti nemohou, druzí, kteří mohou, činí hojněji. Jak závažna je tato
povinnost, o tom nás poučuje větší míra přijatých statků, pro kterou bude Bohu,
svrchovanému dárci, počet skládati přísnější. O tom svědčí také záplava zla,
která, nebude-li zavčas spomoženo, na záhubu všech stavů se rozleze, takže kdo
zanedbává otázku postavení zuboženého lidu, pro sebe i pro stát je neprozíravý.
Když pak tato činnost po křesťansku sociální se rozšíří a pokvete, ostatní
ústavy, které zbožnými a prozíravými předky našimi byly založeny a kvetou,
nikterak ani nezajdou, ani novými ústavy nebudou pohlceny. Nové zajisté i
staré, vzniknuvše na stejný popud náboženství a lásky a věcně sobě
neodporujíce, pohodlně se mohou porovnati a spojiti tak příhodně, že spojenými
snahami záslužnými potřebám lidu a nebezpečenstvím co den vážnějším tím vhodněji
bude lze zpomoci. Věc zajisté hlasitě, velmi hlasitě volá, že třeba odhodlané
mysli a sil spojených; kdyžtě příliš hojné osení bídy a nouze před zraky se
rozestírá a převratů zhoubných hlavně od rostoucí sily socialistů strašné hrozí
nebezpečenství. Socialisté chytře vnikají do společnosti, v temnostech tajných
schůzí i veřejně na denním svět1e hned slovem hned písmem davy lidu pobuřují,
kázeň náboženskou odhodivše, povinností nedbají a jenom práva vynášejí; a
popuzují davy chudáků denně se množící, které ve své tísni jsou klamu
přístupnější a snáze ve blud se dávají strhnouti. Jde tu stejně o stát i
náboženství; proto jest povinností všech řádných lidí důstojnosti obou hájiti.
Aby se této žádoucí shody došlo, nesmí nikdo zavdávati
příčiny ke sporům, které mysli urážejí a rozdvojují. Proto jest v novinách a na
schůzích lidu pomlčeti o podrobnějších a skoro naprosto neužitečných otázkách,
které nesnadno jsouce rozluštitelny vyžadují ku pochopení přiměřené bystrosti
ducha a píle neobyčejné. Jestiť ovšem lidské, že ve mnohých věcech míváme
pochybnosti a nestejně smýšlíme; ale sluší se, by ti, kteří se upřímně pravdy
domáhají, v otázkách dosud nerozhodnutých zachovali klidnou mysl a skromnost i
vzájemnou slušnost; aby, když už se mínění rozcházejí, nerozvadila se i dobrá
vůle. Ať pak jest kdo ve věcech, které nejsou nade vši pochybnost zajištěny,
mínění jakéhokoliv, úmysl musí míti vždy takový, že chce apoštolské stolice co
nejsvědomitěji na slovo poslouchati.
Ale tato činnost katolíků jakákoliv jest, hojnějších
účinků bude dobývati, jestliže všechny jejich spolky bez újmy na svých právech
jedinou vrchní správou budou řízeny a vedeny. Úlohu tuto v Italii ukládáme
často námi pochváleném podniku katolických sjezdů a schůzi, jemužto i Náš
předchůdce i My jsme svěřili tuto péči o společnou činnost katolickou pod
dozorem a vedením nejdůstojnějších biskupů. Totéž nechť se děje i v krajinách
jiných, kdekoliv je hlavní spolek, jemuž by ten úkol náležitě svěřen byl.
Nyní již patrno jest, jak si duchovní na tomto poli,
jež se zájmy církve i lidu křesťanského tak těsně souvisí, počínati nemají, a
jak je různým způsobem poučování, dobré rady a dobročinnosti mohou
vzdělávati. Že za těchto okolnosti je vhodno jíti mezi lid a s nim k jeho
spáse obcovati, nejednou jsme uznali za dobré tvrditi ve promluvách k
duchovenstvu konaných. Častěji pak jsme listy biskupům a jiným duchovním (ad
ministrum generalem ordinis Fratrum Minorum dedic. 25. nov. a. 1898) také
nedávno poslanými schválili tuto laskavou péči o lid a nazvali ji vlastní
duchovenstva i světského i řeholního. Třeba jim však při této práci podle
příkladu svatých velmi opatrně a obezřele si počínati. Chudobný a pokorný
František, otec, nešťastníků Vincenc z Pauly a jiní svatí přemnozí ze všech dob
církve neustálou péči o lid tak sobě spořádali, že sobě nepřipouštěli více
roztržitosti, než bylo třeba, a nezapomínajíce na sebe, stejným úsilím svého
ducha k dokonalosti ve všeliké ctnosti vzdělávali. Jednu věc je tu třeba
poněkud důrazněji vytknouti, ve které netoliko sluhové Boží, nýbrž vůbec
pracovníci pro blaho lidu beze všelikých obtíží získati sobě mohou zásluh
největších, aby totiž podle příležitosti rovným úsilím a bratrskou domluvou
vštěpovali v duši lidu tyto zásady: naprosto se stříci vzpoury a buřičů; cizích
práv neporušovati; pánům svým vzdávati přiměřenou úctu a chutě pracovati;
nepohrdati životem rodinným, ve mnohé příčině také dobré ovoce nesoucím;
především náboženství ctíti a ve trudech života v něm hledati útěchy. Ku
provedení těchto zásad zajisté velmi přispívá připomínati nejskvělejší vzor
svaté rodiny nazaretské a odporoučeti se v její ochranu, nebo poukazovati na
příklad těch, které na vrchol ctnosti právě tíseň chudoby přivedla, nebo také
vzbuzovati naději na. trvalou odměnu v lepším životě.
Na konec opět a ještě vážněji připomínáme, že při
všem, cokoli v této věci jednotlivci nebo spolky podnikají, třeba naprosto
poslouchati biskupův. Nechať se nedá nikdo klamati jaksi prudší horlivostí
lásky; neboť horlivost tato, radí-li k újmě povinné poslušnosti, není upřímná a
neprovede nic vpravdě užitečného a Bohu milého. Bůh se kochá ze smýšlení těch,
kdož, pomíjejíce svého mínění, rozkazů vrchnosti církevní poslouchají
právě tak, jako Boha;
takovým Bůh ochotně pomáhá, třeba i do těžkých prací se pustili a přivádí dílo započaté dobrotivě k žádoucímu výsledku. Ke slovům třeba připojiti také případné příklady ctností, hlavně takové, které dokazují, že křesťan nenávidí lenosti a rozkoší, že rád z hojnosti bližnímu uštědřuje, že trápením se nedá zviklati a jím přemoci. Vždyť takové příklady silou velikou vzbuzují v lidu spasitelné smýšlení a předně větší síly nabývají, zdobí-li život občanů vznešenějších.
takovým Bůh ochotně pomáhá, třeba i do těžkých prací se pustili a přivádí dílo započaté dobrotivě k žádoucímu výsledku. Ke slovům třeba připojiti také případné příklady ctností, hlavně takové, které dokazují, že křesťan nenávidí lenosti a rozkoší, že rád z hojnosti bližnímu uštědřuje, že trápením se nedá zviklati a jím přemoci. Vždyť takové příklady silou velikou vzbuzují v lidu spasitelné smýšlení a předně větší síly nabývají, zdobí-li život občanů vznešenějších.
Všímejte si, ctihodní bratří, těchto pokynů Našich,
jak toho okolnosti lidí a míst žádají, podle moudrosti a horlivosti své, raďte
se o nich n a obvyklých schůzích svých. Zvláště však, tu mírníce, tam
zabraňujíce a jinde odporujíce, pečujte a přičiňujte se o to, aby pod
záminkou jakéhokoliv účelu dobrého posvátná kázeň se neuvolňovala a nerušil řád
od Krista církvi ustanovený. Kéž tedy ze správného a svorného
postupu všech katolíků tím
patrněji ozřejmí, že mír pořádku a pravý blahobyt národů hlavně za vedení a
péče církve zkvétá, ježto má přesvatý úkol, aby každému povinnosti jeho podle
přikázáni křesťanských připomínala, bohaté s nuznými láskou bratrskou spojovala
a mysli lidské v protivenstvích povznášela a sílila.
Předpisy a přání naše nechť utvrdí slova sv. Pavla,
plná lásky apoštolské, jimiž napomínal Římanů, řka: „Prosím vás, opravte se v
novotě smyslu svého... Kdo uděluje, (uděluj) ve prostnosti; kdo je
představeným, (budiž jim) s pečlivostí; kdo činí milosrdenství, (čiň je) s
veselím. Láskou bratrskou vespolek se milujte, uctivostí vespolek se
předcházejte; v pečováni nelenujíce, v naději se radujíce; v soužení trpělivi,
na modlitbě ustavičně jsouce; v potřebách se svatými se sdělujíce; hostinství
ochotně prokazujíce; radujte se s radujícími, plačte s plačícími;
jednostejně vespolek smýšlejíce; žádnému zlého za zlé neodplacujíce; opatrně
činíce dobré netoliko před Bohem, ale také přede všemi lidmi.“ (12, 1-17.)
Zárukou těchto statků budiž apoštolské požehnání, které
vám, ctihodní bratří, duchovenstvu, lidu vašemu z lásky v Pánu udělujeme.
Dáno v Římě u svatého Petra dne 18. ledna 1901, roku
23. Našeho papežství.
PAPEŽ LEV XIII.
Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování
elektronické podoby tohoto textu.
