Biskupové hovoří – Bernard
Tissier de Mallerais
Biskup
Tissier de Mallerais nám nabízí několik užitečných úvah o Boží konstituci
Církve, o současné krizi papežství a sedesvakantismu...
Fideliter: Vaše Excelence, neděsila vás vyhlídka být vysvěcen na
biskupa bez souhlasu, dokonce v rozporu s neskrývanou vůlí papeže?
Biskup
Tissier de Mallerais: Na mých pocitech
nezáleží, zda jsem cítil strach a obavu, nebo pochyby a váhání, nebo naopak
radost a nadšení, je druhořadé. Nanejvýš bych řekl, že jsem cítil klid s ohledem
na osud katolické tradice, která měla být zabezpečena „operací přežití“.
Fideliter: Jistě chápeme, že dáváte přednost tomu nechat si vaše
pocity pro sebe, ale řekněte nám, jaké byly vaše myšlenky?
Biskup
Tissier de Mallerais: Za prvé jsem si byl
jistý, že takovým svěcením, byť proti vůli papeže, ani arcibiskup Lefébvre, ani
já sám a moji spolubratři nevytváříme schizma, protože arcibiskup neměl
v úmyslu přidělit nám jakoukoliv jurisdikci nebo konkrétní stádo. „Pouhá
skutečnost vysvěcení biskupa (proti vůli papeže), není sama o sobě
schizmatickým aktem,“ prohlásil několik dní po události kardinál Castillo Lara
(prezident Papežské komise pro výklad legislativních textů – citát
z rozhovoru s novinami La Repubblica, 10. července 1988) a P.
Patrick Valdrini také vysvětloval: „Není to vysvěcení biskupa (proti vůli
papeže), co tvoří schizma...; co završuje schizma, je přidělení apoštolské mise
takovému biskupovi.“ (Respektovaný člen Fakulty kanonického práva Pařížského
katolického institutu – interview, které se objevilo ve Valeurs Actuelles, 4.
července 1988).
Fideliter: Cožpak vám arcibiskup Lefébvre nepřidělil apoštolskou
misi?
Biskup
Tissier de Mallerais: Arcibiskup Lefébvre
nám řekl: „Jste biskupy pro Církev, pro Bratrstvo, budete poskytovat svátost
biřmování a udělovat kněžská svěcení, budete kázat víru.“ To je vše. Neřekl:
„Uděluji vám tyto pravomoci“, jednoduše nám dal najevo, co bude naší rolí.
Jurisdikcí, kterou nám nedal – kterou nám nemohl dát – a kterou nám papež
odmítl dát, nás opatřila Církev, která nám ji dala kvůli stavu nouze věřících.
Jde o zástupnou jurisdikci stejné povahy, jakou je jurisdikce, kterou kněžím
poskytuje kanonické právo v jiných případech nouze. V takovém případě
je zvykem, že Církev duchovnímu poskytuje jurisdikci, kterou může postrádat: „Ecclesia
supplet.“
Fideliter: Byl jste si tedy jistý, že si nepřivlastňujete žádnou
jurisdikci tím, že jste obdržel biskupské svěcení za těchto podmínek a užíváte
biskupskou pravomoc.
Biskup
Tissier de Mallerais: Ano, žádnou řádnou
jurisdikci. Naše jurisdikce je mimořádná a zástupná. Není vykonávána nad
určitým územím, ale případ od případu nad osobami, které strádají: nad
biřmovanci, seminaristy Bratrstva nebo kandidáty kněžství.
Fideliter: Vaše vysvěcení tedy, Vaše Excelence, nevyvolalo schizma.
Biskup
Tissier de Mallerais: Ne, žádným způsobem.
Ale probírala se v roce 1983 choulostivější otázka, kdy arcibiskup
Lefébvre konfrontovaný s Kodexem kanonického práva vydaným Janem Pavlem
II., začal vážně zvažovat vysvěcení ještě jednoho nebo více biskupů: byli by
tito biskupové legitimní? Požívali by „formální apoštolskou posloupnost“?
Zkrátka, byli by katolickými biskupy?
Fideliter: A to, říkáte, je těžší otázka k rozřešení než
otázka jurisdikce?
Biskup
Tissier de Mallerais: Ano, protože to má co
dělat s Boží konstitucí Církve, jak všechna tradice učí: nemůže existovat
žádný legitimní biskup bez papeže, bez alespoň nevysloveného souhlasu papeže,
z Božího práva hlavy těla Církve. Odpověď je méně zřejmá, vlastně není
vůbec zřejmá...pokud byste nepředpokládal..
.
Fideliter: Vaše Excelence, jistě nejste sedesvakantista?
Biskup
Tissier de Mallerais: Opravdu ne. Ale musí
se připustit, že pokud bychom prohlásili, že z důvodů hereze, schizmatu
nebo jiného nedostatku v tajné volbě, papež skutečně není papežem,
jestliže bychom vyslovili takový soud, odpověď na naší choulostivou otázku
ohledně legitimity, by byla jasná. Potíž, pokud to tak mohu vyjádřit, je
v tom, že ani arcibiskup Lefébvre ani já sám jsme nebyli a nejsme
sedesvakantisté.
Fideliter: Přesto byl arcibiskup Lefébvre velmi rezervovaný
k situaci papežů Pavla VI. a Jana Pavla II.
Biskup
Tissier de Mallerais: To je pravda. Řekl
vícekrát o těchto papežích – o Pavlu VI. od roku 1976 a o Janu Pavlu II. po
modlitebním setkání v Assisi v roce 1986 – že nevylučuje možnost, že
tito papeži nejsou papeži, že jednoho dne Církev bude muset prozkoumat jejich
situaci, že budoucí papež a jeho kardinálové možná budou muset vyhlásit závěr,
že tito muži nebyli papeži. Ale za sebe upřednostňoval považovat je za papeže.
To předpokládá, že necítil, že má dostatečné poznání relevantních fakt, ani
nezbytnou pravomoc, aby takový soud učinil. Je zásadně důležité mít toto na
paměti.
Například
nesouvislá logika P. Guérarda des Laurierse vedla k někdejšímu závěru:
„Papež vyhlásil herezi (deklarací o náboženské svobodě), proto je heretik, a
tudíž není formálně papež.“ Ale moudrost arcibiskupa Lefébvrea mu dala naopak
vycítit, že předpoklady této úvahy jsou tak vratké jako autorita, která je
zformulovala, ať už autorita teologa nebo dokonce biskupa. (P. Guérard des
Lauriers byl duchovním otcem sedeprivacionismu – pozn. překl.)
Fideliter: Jak tedy arcibiskup Lefébvre rozřešil to dilema?
Biskup
Tissier de Mallerais:Arcibiskup ponechal
tuto teologickou otázku otevřenou. Náš ctihodný spolubratr, zesnulý Alois
Kocher, říkával: „Nechme tu otázku teologům 21. století!“ Náš zakladatel
nahlížel ten problém z vyšší perspektivy a vyřešil jej nejpraktičtějším
možným způsobem. Což je známkou nadpřirozené intuice, kterou oplýval, a
působení daru moudrosti v něm, daru Ducha Svatého.
Fideliter: Myslíte tím, že arcibiskup Lefébvre obdržel Božské
osvícení, aby uskutečnil tato svěcení?
Biskup
Tissier de Mallerais: Vůbec ne, ale
výjimečně chápal krizi papežství. Nezapomeňte, že tento muž, který byl 10 let
apoštolským delegátem v Africe, přítelem a důvěrníkem papeže Pia XII.,
věrným učedníkem papežů Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X. a Pia XI., který měl
perfektní znalost věčného katolického Říma, byl schopen proniknout hlouběji než
kdokoliv jiný tajemství bezpráví, které se odvíjelo v Římě od Druhého
vatikánského koncilu: tajemství okupace Petrova stolce cizí antikristovskou
ideologií s praktickým popřením královského majestátu, a tedy Božství, Našeho
Pána Ježíše Krista.
Nezapomeňte
přece, že tohle je to, co doktrína o náboženské svobodě představuje, že setkání
v Assisi v roce 1986 bylo, jak biskup de Castro Mayer tak skvěle
vyjádřil v roce 1988, „uznáním božské podstaty pohanství“, že ekumenismus
není ničím jiným, než hledáním univerzality větší než je katolická Církev.
Všechny tyto činy představují tolik odporného rouhačství, které arcibiskup
Lefébvre, díky své živé víře a své ustavičné jednotě s naším Pánem Ježíšem
Kristem, vnímal jako přímo namířené proti Našemu Pánu.
Takže
když byl konfrontován s tímto tajemstvím, nechtěl ho vyřešit, ale spíše
chtěl učinit praktické rozhodnutí, vznesené nutnými potřebami sboru věřících a
odůvodněné existencí tohoto tajemství, tajemství bezpráví.
Fideliter: Ale co sliby učiněné Petrovi, že když je Církev
založena na víře Petrově, brány pekelné ji nepřemohou?
Biskup
Tissier de Mallerais: Arcibiskup Lefébvre
celým svým srdcem věřil v tuto pravdu víry. Do jaké míry však může ale
tento slib být slučitelný s vážnou nedostatečností papeže v jeho
hlásání víry; nedostatečností, která byla zřejmá? Arcibiskup Lefébvre
odpovídal, „Fakta hovoří sama za sebe!“
Fideliter: Nemluvil arcibiskup Lefébvre v předvečer svěcení
se čtyřmi budoucími biskupy o tomto krajně vážném problému a rozumném řešení,
které přijal?
Biskup
Tissier de Mallerais: S mimořádnou
moudrostí, tak hlubokou, a přesto tak reálnou, aby ohromila naše omezené
myšlení, nemluvil! V předvečer svěcení nám jednoduše dal pár praktických
rad o tom, jak kázat, použít mitru, jak mít trpělivost s ceremoniářem atd.
Vidíte, že to bylo opravdu praktické.
Ale
jestli chcete krátce odhalit moudrost úsudku, o kterém jsme mluvili, musíte se
obrátit k textu z roku 1984. Zde je vše vysvětleno
s pozoruhodnou přitažlivostí, hloubkou a silou. Cituji:
Současný
stav papežství činí problémy týkající se jurisdikce, neposlušnosti a
apostolicity bezvýznamnými, protože tyto pojmy předpokládají vládu papeže
katolického ve své víře a vládnutí. Bez toho, že bychom vstupovali do úvah o
důsledcích heretického, schizmatického nebo neexistujícího papeže, což by vedlo
k nekonečným teoretickým diskuzím, nemohli bychom a neměli bychom ve
svědomí, po vyhlášení Kodexu kanonického práva z roku 1983, který jasně
potvrzuje novou Církev, a po skandálních prohlášeních, týkajících se Luthera,
nyní prohlásit, že Jan Pavel II. není katolík? Neříkáme nic víc, ale neříkáme
nic míň. Čekali jsme, až se míra naplní, a tak tomu od nynějška je.
Fideliter: Jak strašný, zdrcující soud. Jak se mohl někdo
odvážit říci takovou věc? Kdo může vyřknout takovou věc?
Biskup
Tissier de Mallerais: Arcibiskup Lefébvre
sám mohl oprávněně učinit takové prohlášení. Byl také jediným s morální
autoritou, aby učinil rozhodnutí o svěceních. Nebyl zde nikdo jiný. Proto to
nebylo z mého vlastního vhledu, že jsem souhlasil s obdržením biskupského
svěcení, abyste mi dobře rozuměli. „Pouze arcibiskup Lefébvre se mohl
rozhodnout světit, on sám obdržel milost učinit rozhodnutí. Co se týče nás, my
máme milost jej následovat.“ Musím skončit těmito krásnými slovy jednoho
z mých spolubratří v Bratrstvu; vyjadřují mé hluboké přesvědčení, mou
neotřesitelnou jistotu, že jsem na správné cestě.
A
až Řím přijde k sobě, my čtyři biskupové, spolu s biskupem Rangelem
(biskup Rangel byl nástupcem Antonio de Castro Mayera v diecézi Campos,
vysvětil jej Bernard Tissier de Mallerais, jemuž asistoval Alfonso de Galarreta
a Richard Williamson, a vedl diecézi do své smrti v roce 2002 – pozn.
překl.) složíme naši biskupskou vládu do rukou Petrových tak, aby ji mohl, Deo
volente, uznat nebo s ní učinit, co bude chtít. Taková byla naše
dispozice 30. června 1988, takové zůstává naše řešení, naše přesvědčení a náš
postoj. Mezitím budeme pokračovat v našem boji za víru!
Zdroj: The Pope
Překlad: D. Grof
