sobota 25. října 2014

Biskupové hovoří – Alfonso de Galarreta (1998)




Biskupové hovoří – Alfonso de Galarreta (1998)

S desetiletým odstupem od svěcení (článek byl napsán v roce 1998 – pozn. překl.) bych rád nabídl jednoduchou intimní vzpomínku na ony dny tak životně důležité pro Církev; několik neutříděných vzpomínek, v nichž velké otázky a prosté záležitosti jsou vylíčeny pospolu, v nichž se mísí chvilkové dojmy a utříděné obrazy.

Vím, že věřící jsou ohledně tohoto velmi citliví, protože nás opravdově milují, a proto je asi čas poodhalit závoj zdrženlivosti, který pokrývá ony dny. Abych dal příklad, co tím myslím, já stále ještě nevím, jak se ostatní biskupové dozvěděli o své nominaci, nebo jak prožívali ty dny. Nikdy jsme mezi sebou o těch věcech nemluvili!

Samozřejmě nejdůležitější a nejsilnější vzpomínkou, kterou si uchovávám, je ta na neporovnatelnou osobnost Jeho Milosti arcibiskupa Marcela Lefébvra. Jednou z výhod svěcení pro nás bezpochyby bylo moci s ním blízce sdílet tyto důležité události a moci s ním důvěrně hovořit o tom, co bylo nejdůležitějším okamžikem v jeho životě. Bývá to za takových událostí, kdy se pravé kvality člověka ukážou, a tak jsme mohli vidět svrchovaný majestát a zároveň prostotu jeho duše: věrnost víře, Církvi, své povinnosti jako katolického biskupa a duchovního, s moudrostí, klidem, prozíravostí, silou a šlechetností. Byl schopen obstát v závažnosti a rozsahu té události. Navíc jsme měli prospěch z jeho praktikování skrytých hodnot každodenního života: pokory, prostoty, dobroty, otcovské lásky. Bylo okouzlující vidět, jaký klid a radost vyzařoval uprostřed těchto událostí. Krátce řečeno, arcibiskup se ukázal jako hrdina víry a milující otec.

Telefonní hovor

V první červnový pátek roku 1988 jsem měl telefonní hovor od Jeho Milosti. Po výměně pozdravů se mě zeptal, jestli zamýšlím přijet do Ecône na svěcení plánovaná na 29. června. V zásadě jsem to zamýšlel. „Můžete přijet o chvilku dřív?“, požádal mě. Připomněl jsem mu, že většina kněží je tou dobou uprostřed třicetidenních ignaciánských exercicií v semináři v La Reja, takže mám povinnost být schopen pokrýt jejich závazky, což bude obtížné. Ale samozřejmě, je-li to nezbytné, nějak to jistě zařídím. „Pak to tedy zařiďte,“ řekl, „abyste tu byl do 12. června. Někdo vám dá vědět, pokud byste musel přijet dříve.“

Samozřejmě jsem byl tímto telefonátem velmi překvapen. Protože jsem neměl mnoho nových zpráv ohledně vývoje hovorů s Římem, říkal jsem si, že jde nepochybně o schůzku představených k prostudování případných návrhů, kterou mohou přijít z Vatikánu. Ale proč mi pak volala Jeho Milost osobně?

Ještě téhož dne jsem si zamluvil let na následující pátek. Ve středu mě Swissair (Swissair je velmi seriózní) kontaktoval, abych potvrdil rezervaci. Protože jsem neobdržel žádnou zprávu od arcibiskupa, zrušil jsem ji. Ve čtvrtek v sedm ráno jsem obdržel hovor od P. Loranse, který telefonoval, abych potvrdil, že budu v Ecône nejpozději do neděle... Aerolinkám se podařilo nalézt pro mě místo na další den a v sobotu v poledne jsem přijel do Ecône, právě když se vraceli z refektáře. Když mě míjel, P. Le Boulch mě pozdravil a pak mi pogratuloval, ale nechápal jsem proč. Pak mi hned poté pogratuloval P. Fauere a tehdy jsem pochopil. Myšlenka, která mi vytanula na mysli a promptně jsem ji zamítl jako absurdní během dlouhého nepohodlného letu, začala převažovat, protože P. Fauere byl v našich odhadech nejpravděpodobnější španělsky mluvící kandidát. Byl jsem pozván na kávu s profesory, jak je o sobotách zvykem, a dozvěděl jsem se, že rozhovory s Římem byly přerušeny, a že arcibiskup Lefébvre se rozhodl vysvětit čtyři biskupy. Mí spolubratří, kteří viděli, že nejsem informován, se neodvážili mi říci, že jsem jedním z nich. Ale brzy poté jsem se potkal s P. Fauerem, který to potvrdil.

Příštího rána jsem se setkal s Jeho Milostí, která se vrátila v noci z Flavigny, aniž bych ji viděl. „Předpokládám, že chápete, proč jste zde?“, řekl. Vysvětlil mi, proč se rozhodl vysvětit biskupy. Když jsem mu řekl, že snad byli jiní španělsky hovořící kandidáti, odpověděl: „Ach, ano, ale my jsme mysleli na vás.“ A se smíchem dodal: „Doufám, že přijmete.“ Řekl jsem mu, že přijmu, jestliže si je svou volbou jistý.

Zde musím říci, že ode dne, kdy arcibiskup vznesl tu otázku, souhlasil jsem se svěceními, s povolením Říma nebo bez něj. V sázce bylo samo trvání Církve. Jak by mohla existovat Církev bez biskupů věrných katolické víře? Taktika Říma byla „muerto el perro se acabo la rabia“ (pes je mrtev, žádná vzteklina). Pokud by arcibiskup Lefébvre umřel bez nástupce, „problém“ Vatikánu by umřel spolu s ním. Vatikánští duchovní jasně ukazovali, že usilují o smrt tradice. Arcibiskup Lefébvre neměl právo kráčet bezstarostně ke své smrti bez toho, že by zanechal Církvi věrné biskupy. Protože jsem v zásadě souhlasil, cítil jsem se povinován přijmout, jako voják, kterého jeho velitel volá na frontu.

Toho večera přijeli další kandidáti. Vždy si budu pamatovat naše setkání, pokyvování hlavou, povzdechy biskupa Williamsona, usměvavé mlčení biskupa Fellaye, vážné mlčení biskupa Tissiera. První dojem pominul a propukla radostná, uvolněná atmosféra, když jsme si zkoušeli prsteny, sutany atd.

Takových je několik osobních vzpomínek na svěcení. Ničeho nelituji. Co mě nejvíce dojalo během oněch deseti let, byla náklonnost věřících a jejich kněží. Mým jediným strachem je, že bych nebyl roven svěřenému úkolu a tolika svatým předchůdcům.

Zdroj: The Pope
Překlad: D. Grof